A pak že je to hřích

 
 
 
První láska má 
kluk starý jak já a plachý ještě víc. 
Jednou řek přijď k nám a byl tam sám, 
což zapomněl mi říct. 
Tam stál a desky v přítmí hrál 
a blíž se být mi bál. 
Chtěla jsem už jít,sbohem mu dát. 
 
A pak jsem cítila tu závrať s ním, 
padali jsme vzhůru k souhvězdím. 
Voda hořela a pálil sníh. 
Pak,že prý je to hřích. 
A pak jsem cítila tu závrať dvou, 
vesmír houpal se a řítil tmou. 
Pak se zbortil najednou a my se báli ohlédnout. 
 
První lásky jsou na neshledanou 
a k tajným vzpomínkám. 
Z dalších závratí,co zbývá ti,když splývají nám. 
A žár za pár dnů studí, já si řekla tudíž dost, 
budu rozumná, kamenná. 
 
A pak jsi přišel ty a závrať mám, 
navzdor nejpřísnějším zásadám. 
Zase hoří déšť a pálí sníh, 
pak že prý je to hřích. 
A s tebou cítím zas tu závrať dvou, 
vesmír houpe se a řítí tmou 
a touha neskutečně lákavá 
v nás svou zůstává. V nás dvou zůstává. 
V nás dvou zůstává.