A pak že je to hřích
Petra Janů
První láska má kluk starý jak já a plachý ještě víc. Jednou řek přijď k nám a byl tam sám, což zapomněl mi říct. Tam stál a desky v přítmí hrál a blíž se být mi bál. Chtěla jsem už jít,sbohem mu dát. A pak jsem cítila tu závrať s ním, padali jsme vzhůru k souhvězdím. Voda hořela a pálil sníh. Pak,že prý je to hřích. A pak jsem cítila tu závrať dvou, vesmír houpal se a řítil tmou. Pak se zbortil najednou a my se báli ohlédnout. První lásky jsou na neshledanou a k tajným vzpomínkám. Z dalších závratí,co zbývá ti,když splývají nám. A žár za pár dnů studí, já si řekla tudíž dost, budu rozumná, kamenná. A pak jsi přišel ty a závrať mám, navzdor nejpřísnějším zásadám. Zase hoří déšť a pálí sníh, pak že prý je to hřích. A s tebou cítím zas tu závrať dvou, vesmír houpe se a řítí tmou a touha neskutečně lákavá v nás svou zůstává. V nás dvou zůstává. V nás dvou zůstává.
Do databáze přidal
Mišáček,
dne 24. 03. 2026