Hrad

        E 
1. Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den, 
           A                   E 
   že jen nevěstu, a moh' se brát, 
   na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven 
        F#                    H 
   jak nad Vltavou Pražskej hrad, 
            E 
   ráno je naděje, co neumírá před polednem, 
         A                 G# 
   když do oběda nevyjdeš ven, 
              A                    E 
   jukneš se na teploměr nálady a podle pole 
      H               E 
   s novinama začneš den. 
                    A 
R: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, 
                   E 
   co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, 
                         H 
   jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, 
                        E 
   když se mu u srdce blejská. 
2. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den, 
   že jen nevěstu, a do pekla moh', 
   tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor, 
   co vrší se jak v létě stoh, 
   moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den, 
   do oběda času dost, 
   jak z jinýho století, jak vnucenej sen 
   si připadáš, jak špatnej host. 
R: 
R: 
R: