Má pohádková země

Chodila jsem po lukách, 
 
krásně volná, krásně bosá, 
 
bez prstýnků na rukách, 
 
jen v košilce lehoučké. 
 
 
 
Tráva byla vysoká, 
 
do pasu mě myla rosa. 
 
Odemkla jsem tajný práh 
 
pohádkové země své. 
 
 
 
Byl modrý letní krásný den 
 
a v trávě senzační, 
 
jak nádherný a živý sen, 
 
potůček průzračný. 
 
 
 
Mě chvíli nad tím zázrakem 
 
tál v očích dík i pláč, 
 
když pila jsem z něj polibkem, 
 
on šeptal není zač. 
 
 
 
Potom slunce začlo hřát, 
 
prozářilo každou chvilku, 
 
modré ticho bez lidí, 
 
 
 
sametové louky, pláž. 
 
 
 
Já lehla jsem si do trávy 
 
a zanevřela na košilku, 
 
vždyť jsem v tajné zemi své, 
 
všude kolem lesů stráž. 
 
 
 
Má louka snů je pohádkou, 
 
můj ráj, kde jsem jak v snách, 
 
tam žádné cesty nevedou 
 
a nejsou na mapách. 
 
 
 
V té krásné zemi zázračné, 
 
o které já jen vím, 
 
já v trávě rosou stříbrné 
 
tě jednou políbím.