Devět poupat

Dal mi ráno devět poupat, 
 
byly jistě kradený. 
 
Řek mi: dámo, jdem se koupat, 
 
všechno je tam zelený, 
 
nebe čistý, žádný stíny, 
 
venku zlátlo obilí, 
 
vzala jsem si bílý džíny 
 
značky Lee, 
 
značky Lee. 
 
 
 
Nebe čistý, žádný šmouhy, 
 
modrý jako pondělí, 
 
a že já mám nohy dlouhý, 
 
tak ty džíny seděly. 
 
Říkal, že mi auto stopne, 
 
pak to zkoušel drahnej čas; 
 
mávla jsem já, děvče schopné, 
 
svezli nás, 
 
svezli nás. 
 
 
 
Á, cítím to slunce sálat, 
 
cítím to snad ještě teď: 
 
zbaví mě špatných nálad, 
 
 
 
zbarví mi tělo jak měď. 
 
Stačí jen v prahlým písku 
 
lesem se pár kroků dát 
 
a tam pak v horkým písku 
 
jen snít a dejchat a spát. 
 
 
 
Dal mi ráno devět poupat, 
 
potom večer ještě pět, 
 
a než jsme se začli loupat, 
 
do města mně zpátky ved. 
 
Pozval mě, a já šla k němu, 
 
měl tam víno a byl sám, 
 
a to víno strach a trému 
 
vzalo nám, 
 
vzalo nám. 
 
 
 
Cítím to slunce sálat, 
 
cítím to snad ještě teď: 
 
zbaví mě špatných nálad, 
 
zbarví mi tělo jak měď. 
 
Cítím a jeho ruce 
 
pálej mě na těle mým, 
 
 
 
hodin byl náhle tucet, 
 
a já tam zůstala s ním. 
 
 
 
A tak skončil den, 
 
a tak skončil den, 
 
a tak skončil den, 
 
a tak skončil den, 
 
a tak skončil den…