Zlatá monstrance

To slunce je mou zlatou monstrancí, 
co při mši ranní zdvíhá den, 
dlouhý spaní odnesou skřivánci 
a já dám svou tvář slunci v plén. 
 
Spánek vrátím tam, kam náleží, 
jak velí půjčovní řád, 
žiju a tím o sny neběží, 
já na slunci dál chci se hřát. 
 
Ať každodenně s bláznivou nadějí 
ptáci zapějí, 
že prý těch sluncí je víc, 
kouzelnou finesou 
prý jich přinesou 
zítra třeba na tisíc. 
 
Já jim v tom nebráním, 
hlavu zakláním, 
prohlížím šmolkovej tyl, 
jedno mi postačí, 
když se nemračí 
a když já jsem jeho cíl, 
ten cíl. 
 
To slunce je mým zlatým kalichem, 
co při mši ranní zdvíhá den, 
dlouhý spaní odhodím se smíchem 
a pak utíkám rychle ven. 
 
Nohy smáčí rosa průsvitná, 
slunce den zdvíhá výš, 
ptám se já, 
čím jsem tak bezcitná, 
že pro slunce snům zamknu mříž. 
 
Ať každodenně s bláznivou nadějí 
ptáci zapějí, 
že prý těch sluncí je víc, 
kouzelnou finesou 
prý jich přinesou 
zítra třeba na tisíc. 
 
Já jim v tom nebráním, 
hlavu zakláním, 
prohlížím šmolkovej tyl, 
jedno mi postačí, 
když se nemračí 
a když já jsem jeho cíl, 
ten cíl. 
 
Na, na, na, na...