Admirál

Na té fotce, co mi dal, 
on vypadal jak admirál, 
tělo jako lineál, 
no ideál, po kterém ženy šílí 
 
Jeho pohled žárem plál 
a sliboval, že by mi dal 
svatebním darem křižník, 
co kotvil opodál. 
 
A proto do mých snů pak vstupoval, 
ten admirál, můj admirál, 
jak na lodním můstku stál a vzpomínal 
na mě, když bouře kvílí. 
 
Jak všech moří mocný král 
si s větrem hrál, můj admirál, 
kol jeho mužných lící 
plál sněhobílý šál. 
 
Říkal, život je jak oceán, 
když se dva setkají, 
tak musí spolu plout. 
Láska je křehká jak porcelán 
a ten kdo to snad ne 
a ten kdo to snad ne 
a ten kdo to snad neví, tak je bloud. 
 
Vzdávala jsem nebi dík, 
že můj milý je námořník, 
ústa jako zralý fík 
a známý zvyk, 
měl chůzi kolébavou. 
 
Říkal mi: C'est magnifique! 
Znal francouzsky můj námořník. 
Já snila jsem, že jednou 
unese mě na rovník. 
 
On říkal, že touží po zátoce, 
v které by po cestách 
moh se mnou spočinout. 
Láska musí nésti ovoce 
a ten kdo to snad ne 
a ten kdo to snad ne 
a ten kdo to snad neví, tak je bloud. 
 
Na té fotce, co mi dal, 
on vypadal jak admirál, 
tělo jako příložník, 
no námořník 
a já jsem naletěla 
 
na tenhleten hloupý trik. 
Nebyl admirál, nebyl námořník. 
Já poznala jsem záhy, 
byl pouhý převozník.