Podivín

Vzadu za věží 
je lavička a strom, 
a pod ním stín, 
a v něm 
se shýbá podivín. 
Má upřený pohled 
směrem k zemi s jehličím, 
tak na něj zakřičím, 
pro co je ohlej. 
„Pojďte se sám podívati, pane. 
Už je to tu pro nás nachystané.“ 
 
R: 
Když jsem se tomu muži dal 
v ústrety, 
v duchu jsem se smál, 
co je to blázna. 
Ach milej bože, mám se bát? 
Pak mi ten muž vyrazil dech 
tím, na co se díval. 
Pá ram, pá ram pam pam 
pam pam pam pa dam pam 
Byla tam nora, 
a v ní obloha, 
a pod ní malej svět. 
Podivín 
už nad ním klečí. 
Říkám mu: „Počkej, blázne, 
neznáš cestu zpět! 
A co když vůbec není...“ 
 
Pak padal pořád menší dolů 
bez jakýchkoli pravidel. 
Najednou letěli jsme spolu, 
a já viděl, 
jak dole čekaj lidi v kruhu, 
jak tancujou a zpívají 
píseň „Vítej, dobrodruhu, jakpak se mají“. 
Jakpak se mají 
tam v jiných krajích? 
A zda se jim o nás alespoň občas zdá? 
A zda se jim o nás alespoň občas zdá? 
 
R: