Malý vítr

Malý vítr, ještě ne dost starý na to, 
aby sílu, co má, moh srovnávat s tátou. 
Ráno zved se a vál městem jižní branou, 
od lidí se držel stranou, neb ho matou. 
 
Pak se nad náměstím vznes, 
foukal tak, až pouštěl děs, 
a děsně rád by, kdyby fotr to viděl. 
Že se tady přestal bát, 
že jak cítí, že chce vát. 
 
A kdekdo divil se tomu, že pak odvanul domů. 
Vždyť tam, kde mluví se tiše 
byl slyšet. 
Vaň, přece–duj ještě chvíli, 
to my si tě vymodlili. 
 
A co já. 
When always Dajána.