V parku za řekou

V parku za řekou 
byl zakázaný svět 
našich prvních tajných lásek, 
prvních tajných cigaret. 
 
Bylo nám šestnáct 
a nic jsme nesměli 
a chtěli jsme být 
přes noc dospělí. 
 
V parku za řekou 
na lavičce schované 
za nízkým živým plotem 
tisíckrát jsi mi řekla ne. 
 
A já se přesto pořád, 
pořád znovu ptal, 
byla jsi blízko, 
já byl mnohem dál. 
 
V kapse mě pálil klíč, 
náš byt byl na pár hodin prázdný, 
já ti to nedokázal říct 
v parčíku za zdí městských lázní, 
první týden letních prázdnin. 
 
V parku za řekou 
pod starým pomníkem 
vousatého filozofa 
chtěl jsem se stát básníkem. 
 
Znal jsem však málo slov 
a měl jsem úctu k nim 
a tak tam nestál básník, 
jen němý mim. 
 
V parku za řekou 
hledám to ztracené, 
to svoje proč a kdyby 
a horký šepot: Ještě ne. 
 
A znova ptám se, 
znova ptám se všech: 
Kam jsem tak spěchal? 
K čemu byl ten spěch? 
 
A znova ptám se, 
znova ptám se všech: 
Kam jsem tak spěchal? 
K čemu byl ten spěch?