Monodrama

Zdál se mi sen, 
jak se nebesa snáší, 
dolů sem k nám. 
Zdál se mi sen, 
o tom, co bude dál. 
Zdál se mi sen plnej pitomejch záští, 
pro tentokrát to nebyl se, ale příběh o nás. 
 
Blíží se tma, noc mě ve spárech svírá, 
mizí realita, v duši hluboká díra. 
 
Možná jsem jen blázen, 
co ztrácí na svý dráze 
zem pod nohama. 
 
S každým dalším ránem 
se zase stávám pánem 
svých monodramat. 
 
Snažím se probudit ze snu, 
všichni hledámo světlo, 
ale neznámu cestu, ne, 
moře pochybností, najdeš dost nestvůr, 
podvědomí na mě křičí: "Dělej něco a nestůj", 
představoval jsem si můj život trochu jinak, 
bezduchej stereotyp sžírá mě jak rakovina 
a ani kapky deště nesmejou tu špínu ze mě, 
jak se mám tvářit štastně, když jsem to štěstí neměl? 
 
Blíží se tma, noc mě ve spárech svírá, 
mizí realita, v duši hluboká díra. 
 
Možná jsem jen blázen, 
co ztrácí na svý dráze 
zem pod nohama. 
 
S každým dalším ránem 
se zase stávám pánem 
svých monodramat. 
 
Ticho jako v hrobě, 
slyším proudící krev, 
nechci svý sny dávat tobě, 
dusit páru a hněv. 
 
Ticho jako v hrobě, 
slyším nitěrnej hlas, 
nechci svý sny dávat tobě, 
radši přečkám ten čas. 
 
Možná jsem jen blázen, 
co ztrácí na svý dráze 
zem pod nohama. 
 
S každým dalším ránem 
se zase stávám pánem 
svých monodramat.