Srdce a rozum

Mlčíš jen a spíš, 
něco je teď v nás, 
jak ten déšť tam venku za oknem 
co právě neslyšíš... 
 
Čekám s únavou 
všech svých návratů, 
zpátky zase k cestám 
jež nekonečné jsou... 
 
Vím, že marně sním, 
příběh končí, 
jsme si blíž i dál, já vím... 
Když my nemůžem žít spolu 
a nemůžem žít zvlášť... 
Srdce touží, rozum nedá 
tu svou daň si brát... 
 
Nocí vzdálená, 
něžná jako dřív 
v srdci mém tu bydlíš 
a v tom svém jsi ztracená... 
 
Buď tu lásko dál, 
chci vidět tvoji tvář 
i když rozum tiše říká 
co jsem promeškal 
když zůstávám... 
 
Vím, že marně sním, 
kam se z lásky zítra dáš? 
Když mi nemùžem být 
spolu 
a nemůžem být zvlášť... 
Srdce touží, rozum nedá 
tu svou daň si brát... 
 
Už je ráno zas 
a usnout neumím, 
mám hlavu bolavou a srdce 
víc 
za oba dva z nás... 
 
Co si máme říct 
slova nezmění 
když porota a soudci 
řeknou: 
„Teď ji nechej jít!“ 
 
A v srdci svém 
věřím dál, že jsi má 
i když se teď spolu 
rozejdem 
po různých cestách, 
i když soudce „rozum“ 
právo veta má... 
 
Je čas ji nechat jít - 
ty mi nesmíš odejít... 
Je čas ji nechat jít- 
ty mi nesmíš odejít... 
Je čas ji nechat jít- 
ty mi nesmíš odejít! 
Srdce vydrž když rozum 
nedá... 
Já s ním chci se prát....!