Ztracená duše

F 
Když se slunce vkrádá nad krajinu, 
                                 Eb 
nemůžeme jinak, nežli jít, 
poznat vůni dlouhých ranních stínů, 
                                        F 
potom o tom pod šírákem snít. 
 
Když z nádraží vláček odjíždí, 
nemůžeme nežli naskočit, 
i když se bude třeba pozítří 
v pustých horách sami plahočit. 
F - Fis - G - Gis - A - Gis - G - Fis - F 
 
A když zjara les ti zašeptá, 
že ti chystá měkkou náruč svou, 
vůně trávy v nose zalechtá, 
a ty cítíš lásku jedinou. 
 
Sbalit deku a jít k svítání, 
hladit vítr, když tě ovívá, 
a pak dojdeš, milej, k poznání, 
že jsi duše lesu ztracená. 
F - Fis - G - Gis - A - Gis - G- Fis - F 
 
Někdy bloumáš v ranním tichu sám, 
jen větřík tu tiše ševelí, 
větve stromů postaví ti chrám, 
a tak žiješ každou neděli. 
 
Vždyť to není vůbec málo let, 
co tak spolu ve snách chodíme, 
tichý les je celý ten náš svět, 
ten tě, hochu, nikdy nezklame. 
F - Fis - G - Gis - A- Gis - G - Fis - F