Pravda pro ještě malé holčičky (rec)

Radek Čihák / Autor hudby: Radek Čihák , Autor textu: Radek Čihák

Pravda pro ještě malé holčičky 
aneb 
Co maminka nevěděla, že ví a tatínek ignoroval 
 
Znáš medvídkův plyš, plný laskavé naděje? 
Znáš louku plnou květin, prostoupenou bezpečím a současně otevřenou možnosti nečekaného dobrodružství? 
Směla jsi někdy sedět mezi motýli se sluníčkem ve vlasech, uprostřed vysoké trávy houpané vánkem? 
Byla´s na té louce někdy? 
Přála sis to? 
Skutečně jsi toužila být ta sama? 
 
Znáš hluboký smutek, že se osud nevyhnutelně naplňuje, že je marné chtít ho obejít? 
A znáš ten chaos, kdy se děje něco, čemu nerozumíš, kdy cítíš, že je to staré, starší než ty, 
kdy zpět to nejde a dopředu nevidíš, kdy cítíš, že to něco je příliš veliké – větší než všechno? 
 
Znáš už tu zoufalou bezmoc, kdy si uvědomíš, že takhle to nechceš, sbíráš první odvahu 
to vyjádřit a přitom všechno, co pak uděláš, se jen víc a víc šmodrchá, aby to bylo 
ještě horší? A ještě horší… jako když sebou tluče zoufalá ryba a tím dříve se vysílí… 
Jistě znáš. Už to všechno dávno znáš. 
 
Jak je to dojemné, spojené s vědomím tíhy, je uvnitř skrytá zrada. 
Je-li to veskrze milé, můžeš tušit odpornou pachuť hnusu. Přichází-li opravdový přítel, 
dotkne se – zabolí. 
A tvůj skutečný milenec? Ten tě zabije. 
 
Tvůj skutečný milý, ten ukradne tvé zrcadlo, aby jej zastoupil, podrápe tvou rozkoš a 
nabídne ti svou, zmuchlá a zamlží tvou budoucnost a bude s tebou tady a teď, uzavře 
tvůj jemný čas a vyplní jej věčnou drzostí, zkroutí tvé ego a nahradí jej sebou samým, 
zavraždí vše, co je zbytečné. Bude to bolet a přijmeš-li tu bolest, bude to… krásné. 
Budeš volat: „Ještě ne“. A budou vyslyšeny tvé prosby, neboť za tvými jasnými slovy 
vždy byly a budou nejasné, zmatené myšlenky… a za nimi protimyšlenky… a za nimi něco, 
co by jednou tolik chtělo být tebou… 
budou vyslyšeny tvé prosby… 
a přijde On, náhlý a jasný přelud plný tvé vlastní krásy – bude mít všechno, co nemáš ty. 
Bude tě lákat silou tupé obyčejnosti, která tě však přesahuje. Nikdy by ses k tomu nepřiznala 
– já vím, že jsi civilizovaná, inteligentní a dbáš na pravidelnou hygienu, ale už teď po něm toužíš. 
A On ve svém zvířecím rozmaru už čeká… 
Tvá duše tajně sní o útrapách, jež tě pozvednou. Čeho si ceníš, bude rozmeteno. 
On bude velmi, velmi jiný. Bude tě přezírat a bude přetékat šťávami bludů a bude trapný k uzoufání. 
Položí ti k nohám všechno, co nesnášíš, všechno, čím opovrhuješ. Bude tě loupat jako perníček 
– všechno, co máš – a nebude čekat, až najde tvé slabé místo: on přijde právě proto, že takovými místy 
je tvé srdce poseté jak žebrácký pytel. A bude nebezpečný. Bude si dělat, co se mu zachce a v každé 
střežené i nestřežené chvíli použije stále ostřejší čepel, zbaví tě štítu nevinnosti a věnuje ti 
nový život. Čistý anděl zkázy, který vezme na svá bedra tvé nejhorší noční můry, ale až poté, 
co tě protáhne komínem tvého nejtajnějšího strachu a srazí tě na dno hnisu tvých starých iluzí. 
Ano… ublíží. Nebude to jen slovní obrat starých proroků. Potečou skutečné slzy a nebudeš-li ke svému 
novému zrcadlu stát čelem, poteče krev. Tvoje krev. Otevře všechny bolesti – staré i nové, skutečné, 
vymyšlené i ty neuvěřitelné – tak moc tě miluje tvůj hvězdný konkubín, jenž je ti předurčen a ty jej 
přivítáš s náručí blažených úsměvů, neboť ponese zprvu v dlaních světlo a bude se ti zdát, že ho znáš. 
Přijde zesměšnit všechno, čemu věříš, namaluje sutiny tvých nesplněných tužeb na tvá záda a ochromí 
tvou vůli stejně jako si vosa sedlá švába a povede tě řadami nezúčastněných. 
Budeš se pozorovat jak ve snu – jako svědek pravého poledne vidí otroka při práci. O každou zradu si 
bezděky sama řekneš, o každou bolest poprosíš. Napřed to uděláš a pak si to uvědomíš. 
Nebudeš se cítit zodpovědná. Nebude vedle něj cesty jak to změnit. Uděláš všechno, co nechceš. 
Co odmítáš, jako bys předem vymodlila. A On splní ti vše, co ti na očích strachu uvidí. 
 
Ty budeš jej milovat. Budeš mu dokazovat, tajně i na odiv se nabízet a uctívat ho budeš – jeho tělo, 
ach jeho tělo, mysl a duši, ach, dosud neznáš dno vlastní studně a on vstoupí, aby ji naplnil dary, 
jež ti náleží. Jak thrácká dýka se noří pro nenarozené kůzle pro persián, on vtrhne, aby pobořil, 
zohavil, zostudil a vykrvil všechny poklady, co si hřeješ pod poduškou.  A ty se mu vydáš v jitřním 
světle a stejně jako čistota vábí špínu, zahrne tě On mazlavou břečkou divokých lží a bude dorážet 
a dorážet, dokud se nevzdáš do posledního vzdechu. 
Stokrát změní podobu, stokrát tě políbí a stokrát srazí na kolena. Bezoztyšně a prudce. Znovu a nečekaně. 
Budeš chtít uhnout, ale každým manévrem mu budeš blíž, než naposled klopýtneš jak raněná srna. 
Tehdy si pomyslíš, žes byla obětována a tehdy On setřese poslední falešnou šupinu a spatříš nelítostnou 
bestii, bude tě drásat a rvát, použije každý sval, neboť ty budeš jeho potravou a on ve smrtelném hladu 
vypáčí konečné tajemství tvé duše. V ďábelském loži osudu on stane se kolosem, tunovým kyvadlem 
a říčnou šelmou a rozsápe tě zevnitř. 
Až se zcela odevzdáš, oproštěna zbytků sebelítosti, vyzkouší tvou nezralou poslušnost ještě několika 
mohutnými údery a pak, až přijmeš pravidlo nevzpírání za své, s tebou splyne, aby se prolnuly vaše bytosti 
jako řeka podemílá jílový břeh, přetvoří jej v kal a pak ho usadí v deltě, aby vznikl nový kus světa. 
Říkáš, že toho nedopustíš, aby takové hrůzy dopadly na tvoji hlavu? S rdícím úsměvem a tlukoucím srdcem 
mu ráda a znovu otevřeš své dveře… 

Správce písně je Kedarda. Do databáze přidal Kedarda, dne 30. 08. 2021