Právě já

Když chvíle zda se zlouhavá 
a bez hromů se v dálce blýská, 
v láhvi na dně zůstává, 
ty tam jsou věci, co jsem získal. 
 
Má duše s tváří neladí, 
nepátrám, čí je to vina. 
Už netrápí mě záhady, 
vždyť je to stejně všechno jinak. 
 
Právě já smířený 
světlo s tmou s pokorou přijímám. 
Právě já smířený 
dny jak jdou za sebou v úctě mám. 
 
V nohách mám poušť nevadskou, 
kde čtyřlístků je míň než málo. 
Už neuhýbám před fackou, 
co je to život a co stálost... 
 
Na horu stoupám určenou, 
v mé láhvi krůpěj touhy zbývá. 
Než stát se pouhou ozvěnou, 
tak dál chci jít výš se dívat. 
 
Právě já smířený 
světlo s tmou s pokorou přijímám. 
Právě já smířený 
dny jak jdou za sebou v úctě mám.