Osamělost dlouhých nedělí

 Slunce rozkvétá přímo do léta, 
voní zelí vedle v sousedství, 
někde usínáš v cizích peřinách 
zmilovaná lží a sobectvím. 
Já se nikdy nebál nedělí, 
v čase, kdy jsme lásku uměli. 
Z mámy křičí zklamání, 
už mě nezraní, 
K.O. jsem, tak proč mě počítá. 
Předem věděla, 
vždyť je sečtělá, 
že ty se mnou brzy vykmitáš. 
 
Už nemám rád vůni nedělí, 
kdy ty jizvy čas mi vybělí. 
Jednou snad možná v ulicích 
někde potkám Shakespeara, 
nakopne mě botou špičatou, 
já po mrtvých měsících 
zas odstup nasadím, 
prohlídnu si pravdu nahatou. 
 
Tragéd i mim, 
jsem dneska, vím, 
snad mám i něco z komiků, 
já šaška hrál, když jsem se bál 
finále tvých úniků. 
 
Teď nesnáším vůni nedělí, 
kdy ty jizvy čas mi vybělí, 
ležím skrytý pod vébou 
a mám před sebou 
osamělost dlouhých nedělí, 
 
ležím skrytý pod vébou 
a mám před sebou 
osamělost dlouhých nedělí,