První i poslední

Jen ti spánek bílou přízí, 
víčka spoutá k víčkům, 
okolní svět náhle zmizí, 
jak když sfoukneš svíčku. 
 
Den se chůzí vrávoravou, 
zvolna v dálce ztrácí, 
ke tvým dvířkům už sny plavou, 
krajkou na polštářcích. 
 
Tak já půjdu, 
co víc mi zbývá, 
dobře vím, že bych jen v povzdálí 
zbytečně stál, 
dobře vím, že tvůj sen křídla má, 
kamsi tě unáší a já si přál. 
 
Procházet se ve tvých krocích, 
nejen až se rozední, 
s tebou kráčet klenbou nocí, 
být první i poslední. 
 
A teď sám tu s tímhle přáním, 
neskonale hloupým, 
vyčkávám a nemám zdání, 
kdy do tvých snů vstoupím. 
 
Tak já půjdu, 
co víc mi zbývá, 
dobře vím, že bych jen v povzdálí 
zbytečně stál, 
dobře vím, že tvůj sen křídla má, 
kamsi tě unáší a já si přál. 
 
Procházet se ve tvých krocích, 
nejen až se rozední, 
s tebou kráčet klenbou nocí, 
být první i poslední. 
 
Den se chůzí vrávoravou, 
v závojích tmy ztrácí, 
jaké sny teď víří hlavou, 
v krajkách na polštářcích. 
 
Tak já půjdu, 
co víc mi zbývá, 
dobře vím, že bych jen v povzdálí 
zbytečně stál, 
dobře vím, že tvůj sen křídla má, 
kamsi tě unáší a já si přál. 
 
Procházet se ve tvých krocích, 
nejen až se rozední, 
s tebou kráčet klenbou nocí, 
být první i poslední. 
 
Ty ve svých snech dálkou letíš, 
jako vážka nad vodou, 
když sníš o mně, je to nejspíš, 
pouhopouhou náhodou.