Stačilo Jen Zavolat

Mně kdysi jednou v sobotu, když slunce pralo do plotu, se náhlo začlo zdát, 
že rostu jak to dříví v lese a nikde nikdo nenajde se, kdo mněl by mě rád. 
Jen jeden student od vedle měl tváře jaksi pobledlé vždy když mně viděl jít 
však pořád stál jen jako němý a nikdy neřek smutno je mi, chtěl bych tě mít 
a stačilo jen zavolat, hej ty tam tak jsi troufni, oč ti kráčí, 
vždyť láska, jež se nekoná je vždycky buďto k smíchu nebo k pláči. 
 
Na opožděné volání se bohužel už nikto neozývá 
a pak už jenom lítost a krčma poslední ti zbývá. 
I spolužačka Marie se ptala holka, co ti je, máš s něčím kríž 
a mně jen zatím nešlo z hlavy proč mně aspoň nepozdraví, proč nejde blíž. 
Pak podzim nased na koně a dny jak auta v koloně se líně vlekly dál 
a mně už nikdo nevysvětlí proč, když se naše oči střetli, on mlčel dál 
a stačilo jen zavolat, hej ty tam tak jsi troufni, oč ti kráčí, 
vždyť láska, jež se nekoná je vždycky buďto k smíchu nebo k pláči. 
 
Na opožděné volání se bohužel už nikto neozývá 
a pak už jenom lítost a krčma poslední ti zbývá. 
 
Pak přešli další neděle, ty jeho oči nesmělé vzal řeky proud, 
naše známost dnes už pasé dřív skončila než začala se, s tím nelze hnout. 
Hle příběh bez vší poentiky, já ji hledám nejen ty a nevím kde ji vzít, 
je mi líto prázdných lodí, lásek jenž se nenarodí, ač mohly žít!