Lorraine v podzemí

Lorraine       Jak mám to ponížení snést? 
Nejnicotnější ze všech malých 
teď dopíjím svůj hořky kalich... 
Jak mám to ponížení snést? 
Můj Bože, nepřeháním, 
jak slepá šla jsem za ním 
a ochotná k všem daním, 
co za to odevzdám. 
Já byla z těch, co věří, 
že my jsem ti dva, kteří 
jak motýli, jak peří 
se vznesou ke hvězdám. 
Ten slibný první ples! 
Co zůstalo z těch dob? 
Tančila jsem! A dnes 
merčím tu tenhle strop, 
zírám tu do čtyř stěn 
namísto do nebes 
a v duchu ptám se jen, 
zda ještě kvete bez... 
V co věřil ten můj Bůh, 
ten, pro něhož tu pláču? 
Náhražka jsem, jen vzduch! 
On miloval tu káču! 
On všechno pošlapal, 
on nese vinu za pád! 
Teď, Lorraine, nič a pal! 
I ty se nauč šlapat! 
Proboha, stop! 
Jsem stejná jako on? 
Taky všechno smetu? 
To ze mě vyvěrá poslední krůpěj - 
lítost. 
Už lásku necítím... Už nejsem lidská 
bytost. 
To chlap snad stvořil tenhle svět! 
To Bůh si nemoh vymyslet! 
A já už nevím kolik let 
jsem v něm jen pusté křoví. 
Dnes bez milostných šepotů 
tu marně buším do plotů 
i do bran krutých despotů 
a konejším se slovy: 
že možná šlo by to 
to tristní zdejší šapitó 
zmáknout trošku líp.