Vážka

Čas práskl do koní, když pánbůh znenadání 
do štipce nabral špetku nebe za svítání. 
Já hlavu nesklonil, jen vyslovil jsem přání 
aby ti modrou vážku v　dlani 
vyčaroval z　ní. 
 
Aby si mohla na tvý skráni 
najít svý místo na tvý sponě do vlasů 
nechtěl jsem víc, a tak mi vyplnil to přání 
a od té chvíle už jen zírám v　úžasu 
jak se řítíš napříč světem jako jasná supernova 
občas to zvolníš a pak roztočíš to znova 
a pro tu chvíli tě pod svá křídla schová 
tvá modrá vážka safírová 
na sponě do vlasů 
co se na slunci tak blýská 
a všechno kolem krásně voní po růžích 
jen pozor dej, když si přivoníš moc zblízka 
bolí to jako ostrá tříska 
pod kůží. 
 
Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky 
prostě se otáčí jak černá gramodeska 
a pánbůh občas prstem vyorá jí z　drážky 
písničku, která není hezká 
a nikdo netleská… 
 
Všechno je pořád jak má být, jen občas při činu tě chytí 
jak platíš směnkou, která nemá nikde krytí. 
Ještěže vážka, jako zlatá rybka v　síti 
v　prameni vlasů dál se třpytí 
a nehodlá to vzdát. 
 
Jen občas hlavu sklání 
když osud v　dálce zlostně zvedá prst. 
Žádnej strach, ještě vydá na pár přání 
zbývá jich pořád víc než plná hrst 
jednou však naplní se čas, zmizí kouzlo hodokvasu 
jako když vítr z　tváře smete černou řasu 
a modrá vážka na sponě do tvých vlasů 
jednoho rána do zlých časů 
tiše odletí. 
 
Jen tak　znenadání 
vzlétne nad horizont jak slunce hřejivý 
škoda slov, jako jizva na tvý skráni 
zůstane po ní pramen vlasů – šedivý…. 
Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky…