Prokletá

Dva krátký černý sonety, 
jen pár slov, sotva do věty, 
několik veršů v tajný schránce čísi paměti . 
Dva cáry zašlý viněty, 
dvě krátký básně prokletý 
jednou tu po nás nejspíš zbydou a nic víc. 
 
Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá 
a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí, 
proto neztrácíš svůj zvláštní úsměv sladký subrety, 
když se řítíš v drážce věčný rulety 
i když jen na chvíli tudy nejspíš lásko poletíš. 
 
A já nechci nic víc, než tu krátkou chvíli u toho být. 
Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním. 
 
Jak svíčka, která zhasíná 
i báseň, která začíná 
jednou svý zbraně odevzdaně složí do klína. 
A krátká strofa nevinná, 
dvě zátky nejspíš od vína, 
někde tu po nás možná zbydou a nic víc. 
 
Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá 
a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí 
Cožpak necítíš? 
Pořád schází lásko tečka za větou 
a já píšu dál tu báseň prokletou 
i když jen o růžích, které nejspíš přes noc odkvetou. 
 
Já nechci nic víc než tu krátkou chvíli u toho být. 
Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním.