Píseň padlých

Jako stín časů dávno zašlých 
pár bílých chryzantém 
v klopě nosím, nosím... 
Sláva vítězům, čest padlým, 
ať je hýčká matka zem, 
moc ji prosím, prosím... 
 
 
Jak slova závětí je vymazal dávno čas, 
déšť uhasil žízeň a z tváří špínu smyl 
Teď kdesi v zásvětí souká jim sníh a mráz 
z ledový příze na rubáš sváteční 
 
 
Až naplní se tvůj pohár času 
a život příští nevydá 
než na pár vteřin, vteřin... 
Stačíš se lásko má jen z krvavý kůže svléct, 
osedlat vážku a z černý špíny měst 
i se svým trápením se naposled vzhůru vznést, 
až jen zrnko hrášku spatříš z výšky hvězd