Osud vločky

Možná za osud vločky bílý 
zaplatím svou daň. 
Možná mi někdo v pravou chvíli 
nabídne dlaň. 
 
Možná si řekneš: “Však se dočkáš, 
všechno má svůj čas. 
možná, že jednou, jak ta vločka, 
zlomíš si vaz.“ 
 
Jenže já nikam nepospíchám, 
času mám víc než dost. 
Je mi fajn a netlačí mě pýcha 
ani splín a tím spíš zlost. 
Právě teď si nohy na stůl dávám 
a dochází mi čím dál víc, 
volnej pád je i na mě silná káva, 
já nemám nic z létavic 
zářivých. 
 
Možná se občas nad propastí 
trochu víc nakláním. 
Možná se jenom cítím v pasti 
a nudu zaháním. 
 
Možná si řekneš:“Nebuď směšný, 
všechno má svůj čas. 
Mraků se lekneš a pak, věř mi, 
zlomíš si vaz.“ 
 
Jenže já nikam nepospíchám...