Když báseň oprýská

Když báseň oprýská 
zbyde pár holých vět. 
Z nich rým už nezískáš 
takový už je svět. 
 
A takoví jsme právě teď. 
Taky nám lásko nezbývá 
už skoro nic, jen vázne řeč 
jak nám slov ubývá. 
 
Ubývá nás, ubývá, 
je nás lásko čím dál míň. 
Ty svou zášť neskrýváš 
a já smířil se s tím. 
 
Nevlídná soudní síň 
otvírá náruč dokořán, 
už spadla klec, už jen můj stín 
kdoví proč mě podpírá. 
 
Když báseň oprýská, 
zbyde jen pár pár holých vět. 
Z nich rým už nezískáš, 
takový zkrátka je svět. 
A nám lásko nezbývá 
než prázdnej list papíru, 
pod slídou slov mlčení, 
jak ostrej břit rapíru nevlídná lidská zášť... 
 
Ubývá nás, ubývá, 
je nás lásko čím dál míň. 
Odcházíš a nezbývá 
než jen smířit se s tím. 
 
Tak zbytečný je ptát se proč 
každou noc trávu slyším růst, 
jen mlčení pod slídou slov 
prosvítá ti v brázdě úst. 
 
Ubývá nás, ubývá, 
je nás lásko čím dál míň 
Ty svou zášť neskrýváš 
a já smířil se s tím.