Stáří

MK: Dnes obloha se kaboní, 
jak zlo pověstné znamení 
a k tomu někdo zazvoní, 
tak naléhavě. 
 
Ten zvonek nechám odeznít, 
vždyť nad tím, kdo to mohl být, 
se klidně můžu zamyslit 
nad logem v kávě. 
 
Pak mě však zmůže zvědavost, 
ach, co to bylo za blbost, 
když otevřu, tak vstoupí host 
s tak divnou tváří. 
 
Vlasy jak popel z cigaret 
a notně popraskanou pleť 
a rozpačitě říká "Hleď! 
Jsem tvoje stáří". 
 
JK: "Já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál." 
 
MK: Když vůbec nic mu nevěřím, 
proč mráz mi běží páteří 
a s mrazem horko soupeří 
a krev mi vaří. 
 
Vždyť žádný odznak nevytáh, 
tak kam se šourá v bačkorách 
a přitom říká: "Žádnej strach, 
jsem tvoje stáří". 
 
Jak pavučina má svůj kout 
a odtamtud se nechce hnout, 
jen cestou stačil utrhnout 
list v kalendáři. 
 
Teď tady sedí v županu, 
já neznám žádnou obranu, 
když říká: "Už tu zůstanu. 
Jsem tvoje stáří." 
 
JK: "Já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál." 
 
MK: A já mu na to povídám, 
že sotva třicet roků mám, 
to přece ještě spočítám, 
ty sedmilháři. 
 
Jen koukni, to je rodnej list, 
tak nasaď brejle a zkus číst, 
až to přečteš, rovnou zmiz, 
kam patříš, stáří. 
 
Host na to: "Co je počet let ? 
Znám chlápka, ten má v úctě svět 
a přitom devadesát pět, 
ten mládím září. 
 
Ty ale klidně odzíváš, 
snad všechno, nač se podíváš, 
už strašně dlouho v sobě máš 
své vlastní stáří." 
 
JK: "Já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
já jsem tvé stáří, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál, 
pozvi mě dál."