Penzion na předměstí

Tam, kde tramvaj nejezdí, 
za poslední bílou zdí. 
a dál a dál. 
 
Kde milenci nechodí, 
kde se růže nerodí, 
kde se smoking nehodí, 
tam stál. 
 
Penzion na předměstí 
jako štěstí v neštěstí 
a já to znám. 
 
To útočiště poslední 
na několik let a dní, 
jsi-li sám a sám. 
 
Kolik dveří, kolik klik 
a za každou pokojík 
jak dlaň, jako má dlaň. 
 
Kolik oken, tolik skel, 
jim každý platil, aniž chtěl 
svou daň, jó, svou daň. 
 
Kamkoliv jen pohlédnu, 
kolik lidí, tolik snů 
tak znát, je tak znát. 
 
Když penzion na předměstí, 
dům se špatnou pověstí 
šel spát, šel spát. 
 
Penzion, ó, penzion, 
lásky žár znal pouze on, 
tmou svých koutů zval tě dál, 
vrátný spánek předstíral. 
 
Ráno s tváří loučení, 
vůbec nic se nezmění, 
jen pár slůvek zbloudilých 
vzplane tak, jak hoří vích, 
mně skanou jen stranou 
dvě slzy a na shledanou. 
 
Kdo měl velký dům jak hrad, 
z oken výhled do zahrad 
jak pán, jó, jak pán. 
 
Tak ten těžko pochopil, 
jak tě osud uchopil 
a dal ti pár ran. 
 
Penzion na předměstí 
postavil ti do cesty 
a víc už nic. 
 
Pole zpustlá lebedou, 
cesty nikam nevedou, 
jen do plískanic. 
 
Mezi nimi do mraků 
tak jako věž majáků, 
tam stál, jó, tam stál. 
 
Penzion na předměstí 
plný něžných neřestí 
už dávno čas a vítr svál. 
 
Ráno s tváří loučení 
vůbec nic se nezmění, 
jen pár slůvek zbloudilých 
vzplane tak, jak hoří vích, 
mně skanou jen stranou 
dvě slzy a na shledanou.