Kavárna Sladký ráj

Já znám, já dámu bílou v Praze znám, 
je týdně jednou v kruhu dam. 
Snad stejně silnou sladkost dnů 
má pouze dítě z bonbónů. 
Já ji znám, dobře znám. 
 
Je svá, je kouzelná s tou parukou, 
má kouzlo stáří na rukou. 
A s žárem téměř holčičím 
ti lásky zašlé vylíčí. 
Já tak znám, její ráj. 
 
Ten ráj se táhne až bůhví kam 
a nejspíš je právě tam, 
kde se smí i snít. 
V kavárně Sladký ráj 
má prý tím nejsladším být. 
 
Je čas a dámy se již chystají 
zpět z ráje domů tramvají. 
A pít než usnou slabý čaj 
a bdít a dožít příští ráj, 
ten svůj ráj, milý ráj. 
 
Ten ráj se táhne až bůhví kam 
a nejspíš je právě tam, 
kde se smí i snít. 
V kavárně Sladký ráj 
má prý tím nejsladším být.