Bílá ( Memory )

Svítá, jako zázrakem svítá, 
tichem rozjel se výtah, kamsi do patra níž. 
Ráno vstává a mává křídly na roletách, 
hleď, už den začíná. 
 
Bílá včera náhle tu stála, 
skoro dýchat se bála a já pozval ji dál. 
Dívka bílá či vílá ze sna utkaná tvář, 
důvěrná či neznámá. 
 
Bílým žárem bílý jas 
pak náhle v nás zažeh právě. 
Náruč světla, 
touhu, která vzlétla jak pták, co hnízdil v trávě. 
 
Zůstaň, chtěl jsem zavolat zůstaň, 
rychle zamkla mi ústa horkým zámkem svých rtů. 
slova váznou a prázdnou nocí na dlažbě zní 
klapot bílých střevíčků 
 
Znám tvá ústa, sítě řas i lásku v nás 
bránu ke hvězdám 
chvátal čas, já zapoměl , že neznám 
a musím znát tvé jméno 
 
Bíla dám ti jméno si bíla 
není na světe síla co mně zastavit smí, 
já tě najdu i kdybych na kraj světa šel sám 
chci tě mít přísahám...