Samomluva

Ne nevzlykej, že ti před očima zemřel ráj 
Ta planeta kdysi modrá dnes už šedá dohrála 
Tvá člověčí pýcha, lidská hrdost, jakoby roztála 
Teď brečíš tu jako malej 
A slepá kolej 
Je proti tobě knihou bez konce 
A jen rozjímáš, nad svou divnou náturou 
Tak vykřičels všechnu svou zlobu 
A rozdal jsi pár krutých ran 
A bolest tvých rozbitých kloubů 
Vždyť ruce máš krvavý 
Vražedná krutost ti na hranu zvoní a děsí 
Takže k čemu je lítost, copak splněná přání netěší 
 
Tak poslední živý strom konečně umírá 
A to, co teče v řekách je celá jedů plejáda 
A všem dětem odedneška přírodopis odpadá 
A ty brečíš tu jako malej 
A slepá kolej 
Je proti tobě knihou bez konce 
Jen hlavou kroutíš, nad svou lidskou náturou 
Tak jsi to chtěl jen se přiznej 
Sám sobě nemusíš lhát 
A té zbytečné snahy už nechej 
Stejně tě nikdo neslyší