Tulačka

Boty má zablácené  a klobouk do čela. 
Stále se někam žene,  aniž kam dospěla. 
Do cárů mlh se halí  a plášť má zedraný. 
Ode všech vrat ji hnali,  je zvyklá na rány. 
Psi na ni zuby cení,  štěkají za ploty. 
Tak žije v odsouzení  do věčné samoty. 
Nevlastní práva lenní,  když cizí pole plení, 
odevšad slyší klení,  co je to za zjevení. 
Má víro, jsi to ty. 
Sny stokrát zatracené,  poselství domnělá 
a chvíle utracené,  sežehlé do běla. 
Stokrát ji obelhali,  bitvy jsou prohrány, 
a přesto dlužník stálý  dál buší na brány. 
Pálí ji světlo denní,  noc hází hroty 
hodin, jež půlnoc mění  v pevnou zeď prázdnoty. 
Však dál jak v omámení,  snad čeká na znamení, 
přes všechno pokoření,  co je to za stvoření. 
Má víro, jsi to ty.