Až únavou

Až únavou zpomalíš chůzi svou, 
zůstane z křídel tvých jen stín, 
pak dál se ptám, proč odcházíš, 
když léta čekám a ty o mé lásce víš. 
 
Až únavou zpomalíš chůzi svou, 
budeš snad úsměv můj si přát, 
však náruč má nebude bláhová. 
Pak by ses vrátil k ní a rád. 
 
Až náruč má, ta náruč bláhová, 
vyléčí rány tvé i spleen. 
Já dál a dál se ptám, proč odcházíš, 
když léta čekám a ty o mé lásce víš. 
 
Až únavou zpomalíš chůzi svou, 
budeš snad úsměv můj si přát, 
však náruč má nebude bláhová. 
Pak by ses vrátil k ní a rád.