Pověst o hradu Věžce

V Druztový u řeky stojí tam hrad 
a jednou za války přišel jen tak 
voják do hospody a povídá hned: 
Půjdeme na Věžku, nesmíme se bát. 
 
Poklady se otevírají, 
poklady se dnes otevíraj, 
poklady se otevírají 
a ty dědku u toho musíš bejt. 
 
Vyšli na Věžku, byla temná noc, 
voják vytáh knížku a pomalu čet 
a hrad se otevřel, přitom velkej rámus 
to jak ty peníze šly zdola nahoru. 
 
Poklady se ... 
a ty dědku teď nesmíš promluvit. 
 
To neznáte starý lidi, jsou někdy jak malý děti. 
Jů, hele, to je hnilobčina, takhle to řek. 
A hrad se zase zavřel, už bylo po všem 
a voják odešel, už se nikdy nevrátil. 
 
Poklady se ... 
a ty dědku teď uháněj domů 
a pěkně poděkuj, 
voják tě chtěl zabít, 
to za ty peníze měl tě vyměnit. 
 
A komu že to máš poděkovat? 
No přece těm svým nevymáchaným ústům.