Dík za váš úsměv

Pohořím trosek bitevních polí 
od dob, kdy se narodil čas, 
procházel hrdina, jehož jméno historie nezná. 
Kterému vojáci říkají saniťák. 
Poznal jsem dobře jednoho z nich, 
jednoho z dlouhé řady těch, 
kteří dali své mládí, svůj život, 
životům jiných. 
 
Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů 
víří saze jako vosí roj. 
Baví se hrou, jenž mění města na pár kamenů, 
smí si hrát, když kolem zuří boj. 
 
Řekli mi: "Půjdeš s ním!" a tak jsem šel. 
Každý krok ved nás k frontě blíž, 
nevzal si pušku, že prý ho ochrání 
bílý terč na přilbě - a v něm červený kříž. 
Procházel místy, která utichla 
a spala únavou po bálu nočních hrůz, 
šel jako robot - jen dlaní, tu a tam, 
otvíral před sebou oponu slaných slz. 
 
Hledal ty, jejichž srdce ještě bila, 
a jim pak rozdával víru, že budou žít. 
Pátral i po těch, kteří už nevstanou, 
aby, až válka zavolá, do boje mohli jít. 
I, jejichž život navždy zmizel 
a temně rudou krví nasytil zbitou zem. 
Jako by ji chtěl zahřívat. A chránit 
před věčným prokletím a před válečným zlem. 
 
Každému z nich očistil rukou tváře. 
A já si všim, jak jsem tam nad ním stál, 
že každý muž, který tu ztratil život, 
vypadá vlastně, jako by se smál. 
Kocovina výstřelů pak znovu probudila den. 
A když jsme v zákopu upíjeli svůj čaj, 
svěřil mi tajemství úsměvu padlých: 
To prý je znamení, že došli na pokraj. 
 
Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů, 
víří, běsní, zuří lítý boj. 
Dát všechen žár a teplo pecím z chladných kamenů, 
znít v komínech jako včelí roj! 
 
Dny, týdny, měsíce i roky přešly. 
A jejich prach zakrývá obraz krutých scén, 
jen občas, na okamžik, vzpomínka se vrací, 
když kladu květiny na hroby beze jmen. 
Zaslechnu znovu to, co říkal mi ten voják. 
A zdá se mi, že neslyším ho sám, 
když v očích dětí, v očích průzračných jak křišťál, 
které nic netuší, mohu číst: "Díky vám!" 
 
Že se dnes blýská jisker vír, a plamen 
září jen pod pláty kamen, 
za váš úsměv, za váš úsměv dík!