Ceduličky

   G                                                          G7 
1. Povídala učitelka, napište to tuší, to se totiž vodou nedá smýt. 
   Edim                                    G 
   Samozřejmě Velinský, ten neustále ruší, no tak žáci, no tak ticho, klid. 
   F♯dim 
   Jó to byli zlatý časy, v naší čtvrtý třídě, v lednu roku pětačtyřicet. 
   G            F♯           G            E        A7        D7            G 
   Namočil jsem do inkoustu, blonďatý cop Lídě a z něminy mi vždycky psali pět. 
 
      F♯dim                         Em 
Ref.: Já vám řeknu my sme byli děti i když možná stejný jak my dnes. 
   Edim 
   Léta, která každýmu se vtisknou do paměti, 
   Em7                                                A         Edim     D 
   při vzpomínce , na která se smát i plakat chce ti, ač nebyli banány a džez. 
 
2. Nejkrásnější bylo,když se ozval známej signál a místo počtů prchali jsme ven. 
   Školník Jouza v modrém plášti ze třídy nás vyhnal, co nám při tom jenom dával jmen. 
   Potom jsme se bavívali vskutku velkolepě, kór když ještě k tomu vypli proud. 
   Kradli jsme si čepice a tašky v školním sklepě i když jsme se tam sotva mohli hnout. 
Ref.: 
 
3. Nosili jsme v sáčku z plátna, co nám šili mámy, deset kostek cukru, vaty kus. 
   Školník Jouza v modrým plášti vždycky chodil s námi, pochodem vchod a poklusem klus. 
   Ceduličku se svým jménem každej míti musí, kdyby spadla bomba na náš kryt. 
   Povídal pan řídící, ať napíšem to tuší, ta se totiž krví nedá smýt. 
 
Ref.: Když se dneska dívám na svý děti, jak se učej, hrajou si, jdou spát, 
   doufám, že jim školní rok neskončí v pololetí, 
   že je to jen holub to, co nad hlavou jim letí 
   a že ceduličky nebudou si psát  lá-lá-lá-lá a že ceduličky nebudou si psát.